Maraton psaní

Jediná možnost, jak to napsat, je napsat to.

Čas do příštího maratonu:

Kytička – báseň Ivety Havlové

Přidal : ~ 17.7.13

Toto je ukázka jednoho z textů, na kterém se během Maratonu psaní pracovalo. Autorkou je Iveta Havlová * * * * *   V dlani horkou kytičku dětských prstíků a v předloktí osminkový rytmus jeho kroků   Mlhou – jak ten papejr co je kolem vajíčka, mami – se šikmo prodírají sluneční vlákna   Opálený prodavač pohlednic snídá housku pod orlojem a apoštol v oranžové kazajce zametá u vchodu do věže Vítr trousí do tulipánů vlhké polibky z nedopalků   Jdu si oblečená do průzračných slov od tebe cos mi poslal v osminkách půlkách a – k večeru už – celý … Nevím, co je za den a synek má svetr...

Pokračovat ve čtení

Barbaři – ukázka z povídky Tomáše Bluďovského

Přidal : ~ 17.7.13

Toto je ukázka jednoho z textů, na kterém se během Maratonu psaní pracovalo. Autorem je Tomáš Bluďovský. * * * * *   Paprsky ranního slunce rozzářily svěží zeleň louky a zvědavě pronikají mezi stébly trávy, aby svým dotykem potěšily modré květy, fialové zvonce i rudá poupata. Potěšené kvítí se nádherně zaleskne ve snaze oplatit slunci jeho péči. Kapka rosy rozloží světlo paprsku do tisíce barev, následována každou další krůpějí, kterou poctí sluneční paprsky svým dotykem. V záři vycházejícího slunce lesknou se věže z bílého mramoru. Z jejich stříbrem zářících střech se v jemných nitkách odpařují poslední pozůstatky ranní rosy. Procházejíc barevnými intarziemi palácových oken, dekoruje slunce krásné interiéry všemožnými barvami. Bílé stěny pokryje tu modrými a růžovými čtverci, tam zas fialovými a tyrkysovými osmiúhelníky. Krajkovým závěsům, protkávaným stříbrem, dodá zlatorudý nádech. Černošedé koberce doplní zelenozlatým dekorem. Zazáříc na sochu Nádherné bohyně, z bílého mramoru vytesanou uprostřed sálu, dodají paprsky, proniknuvší intarziemi, růž na její líce a dekolt, zlato do vlasů, blankytnou modř na šat a měkkou zelení obarví její plášť. Taková nádhera…   „Drž hubu, tlachale! Mraky porád chčijou a ty tu básníš vo slunci. K zblití takový kecy! Poslouchat to ještě chvíli, slibuju ti, že přes tu hubu nevymáchanou dostaneš, až ti zuby vypadaj!“ Pohledy většiny hostů pivnice U kamenného korbele se jako na povel stočily ke stolu, obsazenému skupinou barbarů. Urostlý muž, jemuž patřil drsný hlas, přerušivší přednes, shlížel na básníka zamračeným pohledem. Samozvaný poeta okamžitě ztichl, zbledl a přikrčil se za stolem. Barbaři u stolu propukli v hlasitý smích. „Jen mu jednu vraž, ať si zapamatuje, že tu nemá kvákat,“ pobídl svalovce jeden z jeho přátel. Muž, povzbuzený slovy svého soupitníka, se zvedl ze židle a vykročil směrem ke stolu, u něhož se mladý muž pokoušel lyrickou prózou zapůsobit na dvě dívky, sedící naproti němu. Nyní všichni tři mlčky sledovali blížící se postavu. Mladíkovi se roztřásly nohy. Barbar se pomalu blížil ke stolu, náhle však na jeho rameno ztěžka dopadla cizí ruka a pevně jej sevřela. Muž se vztekle otočil k opovážlivci. Šlachovitý muž zřetelných barbarských rysů, dívající se mu zpříma do očí, byl jen o pouhých pár coulů menší než on. Promluvil pevným, rozhodným hlasem: „Uklidni se, Krivožiji, už je zticha. Myslím, že tě pochopil dostatečně.“ Svalovec se zjevně chystal protestovat. Rázně uchopil muže za ruku, svírající jeho rameno. Pak však svůj úmysl přehodnotil a pouze odstrčil mužovu paži. „V pohodě, Olovjene. Jenom jsem si dělal z kluka prdel.“ „To jsem rád,“ pronesl oslovený...

Pokračovat ve čtení

Na drátové stezce – ukázka z novely Hany Kalivodové

Přidal : ~ 14.7.13

Toto je ukázka jednoho z textů, na kterém se během Maratonu psaní pracovalo. Autorkou je Hana Kalivodová * * * * * 1. Těsný, ale svým způsobem útulný prostor zaplňovaly kroutící se provázky dýmu stoupající od rozžhavených uhlíků a mizící v anihilátoru. Krčila jsem se v nejzazším koutě převisu a tiskla se zády k betonu, aby měl kovář dost prostoru na práci. Poslouchala jsem syčení vody, kterou ochlazoval odlitky,  a tiché podrážděné kňourání ozývající se ze srubu. Kňourání vyluzoval šerifův syn. Jeho slovům nebylo příliš rozumět, ale z tlumených slov jeho matky jsem pochopila, o co jde. Hrozila mu šeroslepostí a kurdějema, když si nevezme kapky. Všechny hlasy i zvuky tady jakoby šeptaly. A šerifův syn jako jedno ze tří dětí vyrůstajících přímo na srubu Nezávislosti už ve svých třech letech věděl, jak nahlas si může dovolit mluvit. Ponořila jsem se do svých myšlenek, představila jsem si sebe samu ve srubu s dítětem, čekající na návrat šerifa. Má sebedisciplína ale takovou představu ihned rozehnala.   „Neboj, Harmonie, určitě tě vyberou,“ Juna si vyložila můj nepřítomný pohled jinak.   „Určitě ano.“   Věděla jsem, že bych se měla cítit nervózní a napjatá, ale necítila. Byla jsem si jistá, že mě vyberou, protože nejsem jen nejstarší bezdětnou ženou v osadě. Z přítomných jsem nejzkušenější a nejzdatnější osobou hned po šerifovi a radě. A taková věc je zcela exaktně dokazatelná, takže jsem nechápala, o čem se teď na potlachovišti debatuje.   „Bude to nebezpečné. Mluvila jsem se šerákem z vedlejší osady, co objevil minulý měsíc ten zápis na staré Třináctce, a říkal, že tam podle stop bylo minimálně osm mužů a že nová Třináctka není v dost velké vzdálenosti, aby to bylo bezpečné.“   „Já jsem ráda, že mají vedle všechny šeráky v terénu. Svidřík je můj kamarád a grepové kapky nutně potřebujeme, takže budu o dost klidnější, když půjdu sama. Ať si tu v napětí čekají ti, co mají děti,“ poslední slova zněla více temně, než jsem chtěla.   „Harmonie, proč- ,“ Věděla jsem, na co se chce ptát a vůbec jsem to nechtěla rozebírat, tak jsem se rychle protáhla kolem ohniště a vyběhla zpod převisu, předstárajíc, že jsem počátek otázky přeslechla. Juna na to jen pozvedla obočí a pohladila své břicho v pokročilém stádiu těhotenství.  Venku jsem se nezastavila. Běh mi pomáhá soustředit se na ty podstatné cíle, pomáhá mi získávat nadhled. Když jsem po třetím kolečku zahlédla postavy shromažďující...

Pokračovat ve čtení

Povídka Sylvy Ficové

Přidal : ~ 13.7.13

Služba * * * * * autor: Sylva Ficová * * * * *   Lopatu opřela o stěnu za věšákem v chodbě a šla si uvařit čaj do kuchyně. Zázvorový, silnější než jindy. Za oknem dozníval déšť a pendlovky v ložnici vševědoucně odbily tři. Ano, i ony už byly tři. Ráno ji probudila ta s modrým okem, mourovatá a na dotek hebká jako plyš olysalého křesla po babičce. Nalila jí mléko a pomalu ji pohladila proti srsti. Rituál, který uklidní. Zrzka se mezitím choulila v koutku a žárlila. Kočkování těch dvou ji vždycky nudilo. Vyšla na zahradu: hromádka hlíny pod rozkvetlou třešní byla ještě vlhká. Zabořila do ní prsty a v ústech trochu nečekaně ucítila slanou chuť. Ještě že prší. Za několik dní nastoupila nová hospodyně, Dora. Koketní blondýna s kruhovými náušnicemi až po ramena. Sebevědomě se představila, ale pochopila hned. Vařila úsporně, ale chutně a zdravě. Když ve svých dlouhých prstech držela nůž na chleba, pískala si táhlou melodii. Při míchání omáčky se vlnila v rytmu salsy. Ráda a hlasitě se smála. Po týdnu už hrála s paní Carcassone a jezdila s ní v oprýskaném volvu na nákupy. Ve městě se vždycky zdržely až do večera a Dora vždycky dostala nějakou drobnost: růži, čokoládu, šátek. Byla hravá a bez zábran, a to se ocenit musí. Tu noc, co zmizela Zrzka, byla bouřka. Ráno chodba voněla po třešních a blátě. Šlápoty vedly až ke sporáku. Dora se na nic neptala, umyla misku od mléka a z mrazáku vytáhla kopr. Mourovatá to ráno nevylezla z pelechu a ve vzduchu bylo dusno. Nejtěžší bylo pro Doru mlčet a předstírat klid. Třešně na plech házela neuspořádaně, do zázvorového čaje zapomínala přidat med a vlnění boků bylo to tam. Ráno nemohla dospat, už si nepískala a nudila. Zábla a studila. Přestala jíst a pila už jen mléko. Každý den vycházela na zahradu, a když svítilo slunce, stála tam jen tak, v košili. Pak spiklenecky mrkla na Mourovatou a hořce se usmála. Už to věděly obě. Za úplňku dostala v noci hlad. Seskočila z postele a po čtyřech vyklouzla z ložnice. Vyhoupla se na lavici pod oknem a čekala na ranní rituál. Byl jí proti srsti, přesto předla: předstírat ještě nezapomněla. Za několik dní nastoupila nová hospodyně, Nora…...

Pokračovat ve čtení

Mikropříběhy Miroslava Oupice

Přidal : ~ 13.7.13

Všechny mikropříběhy byly napsány během Maratonu psaní dne 25.5.2013. Jejich autorem je Miroslav Oupic   * * * * * *   Linka technické podpory „Dobrý den.“ „Zdravím. Mám problém.“ „Vaše zákaznické číslo?“ „Tisíc sto.“ „Pane Horáček, nakupoval jste před týdnem.“ „Ano, chci to reklamovat!“ „Proč?“ „Je to složité, návod nepomáhá… Drahé na provoz, občas si to postaví hlavu a trucuje!“ „Lituji, ale to jste si měl zjistit dřív než jste si tu manželku koupil…“   Bordelářka Paní Černá vchází do dětského pokoje. „Tady je ale binec! Rychle to ukliď!“ „Ale já…“ „Žádný ale na mě neplatí! Pěkně dej panenky na jednu stranu, nádobíčko na druhé, tu pohozenou sukýnku na blůzičky a ty růžové bačkůrky si obuj! Je tady zima.“ „Ano mami.“ „Tak se mi Honzíku líbíš…“   Nevinné přeřeknutí „Chutná ti ta večeře?“ „Ano, Janičko.“ „Janičko? Jaká Janička? Já jsem přece Marcela!“ „A jo… promiň.“ „Žádný promiň! Když už si ani nezapamatuješ moje jméno, tak s tebou končím!“ Vstala a bouchla dveřmi. Sáhl po mobilu. „Ahoj Petře. Tak jsem ji už konečně vytočil, že ti snad už přestane zahejbat!“   Romantický výlet Hotelová recepce. „Jsme manželé Wernerovi a máme tady pokoj,“ říká muž. „Jistě pane,“ potutelně se usmívá recepční. „Vy snad nevěříte, že jsme?“ rozčiluje se muž. Recepční jim předává klíče. Muž si je vezme a jde pryč. Žena se nakloní k recepčnímu: „To je skutečně můj muž. Ti ostatní dříve ne.“   Darebák Večer někdo zvoní. „To je váš syn?“ ptá se otce policista stojící nad synem. „Ano. Stalo se něco?“ „Rozbil míčem tři okna,“ informuje policista. „Musíte zaplatit škodu!“ Otec platí a policista odchází. „Ty bys zasloužil!“ rozčiluje se otec. „Jenom tři a necháš se chytit!“ Zvoní otcův mobil. „Sklenářství Klouda, prosím…“   Rekreant Jsme u řeky, je krásný letní slunečný den. Leží na hladině a dívá se na modrou oblohu nad sebou. Konečně relaxuje, měl v poslední době hektické období, ale to je už naštěstí pryč. Co by za to dříve dal, se tak pěkně natáhnout… Takto stále nehybně plave už druhý týden…   Přepadení Nikdo by neřekl, že zrovna on půjde vykráct sázkovku. Kdyby ty peníze tak nutně nepotřeboval… Ale všechno si důkladně promyslel. Bere si kuklu, do ruky pistoli a vchází do zapomenuté pobočky. „Ruce vzhůru!“ vyhrkne na pokladní. Nervově těká očima až zahlédne výsledky včerejší Sportky. Všechna čísla uhodl – je...

Pokračovat ve čtení

Pátek 89 – ukázka z povídky Lojzy Semelky

Přidal : ~ 13.7.13

Pátek 89 autor: Lojza Semelka, ukázka z připravované povídky   * * * * *   Autor povídku dokončil a zveřejnil na webu: http://www.suvicka.cz/?p=28310 Už nešlo jen tak zmizet, nebo říci, že od toho dáváme ruce pryč. Kopali jsme na střídačku. Všechno trvalo dvě, tři minuty, pak ve dveřích zapraskalo, a při posledním přesně mířeném kopu se doslova rozpadly, zámek dopadl na zem. Vítězoslavně jsem zvedl ruce nad hlavu: „ty vole, je to!“ mé nadšení však nikdo nesdílel, ostatní jen stáli jak solné sloupy. Na zarostlém chodníku ze zámecké dlažby stála shrbená postava s holí v pravé ruce a šátkem uvázaným kolem hlavy. Nebylo jí vidět do tváře. Prostě tam jen tak stála. Někdo z nás zakřičel „Polednice!“...

Pokračovat ve čtení