Maraton psaní

Jediná možnost, jak to napsat, je napsat to.

Čas do příštího maratonu:

Na drátové stezce – ukázka z novely Hany Kalivodové

Přidal : ~ 14.7.13 | bez komentářů

Toto je ukázka jednoho z textů, na kterém se během Maratonu psaní pracovalo. Autorkou je Hana Kalivodová

* * * * *

1.

Těsný, ale svým způsobem útulný prostor zaplňovaly kroutící se provázky dýmu stoupající od rozžhavených uhlíků a mizící v anihilátoru. Krčila jsem se v nejzazším koutě převisu a tiskla se zády k betonu, aby měl kovář dost prostoru na práci. Poslouchala jsem syčení vody, kterou ochlazoval odlitky,  a tiché podrážděné kňourání ozývající se ze srubu. Kňourání vyluzoval šerifův syn. Jeho slovům nebylo příliš rozumět, ale z tlumených slov jeho matky jsem pochopila, o co jde. Hrozila mu šeroslepostí a kurdějema, když si nevezme kapky. Všechny hlasy i zvuky tady jakoby šeptaly. A šerifův syn jako jedno ze tří dětí vyrůstajících přímo na srubu Nezávislosti už ve svých třech letech věděl, jak nahlas si může dovolit mluvit. Ponořila jsem se do svých myšlenek, představila jsem si sebe samu ve srubu s dítětem, čekající na návrat šerifa. Má sebedisciplína ale takovou představu ihned rozehnala.

 

„Neboj, Harmonie, určitě tě vyberou,“ Juna si vyložila můj nepřítomný pohled jinak.

 

„Určitě ano.“

 

Věděla jsem, že bych se měla cítit nervózní a napjatá, ale necítila. Byla jsem si jistá, že mě vyberou, protože nejsem jen nejstarší bezdětnou ženou v osadě. Z přítomných jsem nejzkušenější a nejzdatnější osobou hned po šerifovi a radě. A taková věc je zcela exaktně dokazatelná, takže jsem nechápala, o čem se teď na potlachovišti debatuje.

 

„Bude to nebezpečné. Mluvila jsem se šerákem z vedlejší osady, co objevil minulý měsíc ten zápis na staré Třináctce, a říkal, že tam podle stop bylo minimálně osm mužů a že nová Třináctka není v dost velké vzdálenosti, aby to bylo bezpečné.“

 

„Já jsem ráda, že mají vedle všechny šeráky v terénu. Svidřík je můj kamarád a grepové kapky nutně potřebujeme, takže budu o dost klidnější, když půjdu sama. Ať si tu v napětí čekají ti, co mají děti,“ poslední slova zněla více temně, než jsem chtěla.

 

„Harmonie, proč- ,“

Věděla jsem, na co se chce ptát a vůbec jsem to nechtěla rozebírat, tak jsem se rychle protáhla kolem ohniště a vyběhla zpod převisu, předstárajíc, že jsem počátek otázky přeslechla. Juna na to jen pozvedla obočí a pohladila své břicho v pokročilém stádiu těhotenství.  Venku jsem se nezastavila. Běh mi pomáhá soustředit se na ty podstatné cíle, pomáhá mi získávat nadhled. Když jsem po třetím kolečku zahlédla postavy shromažďující se před srubem a radu vracející se z potlachoviště, mohla jsem je uvítat zcela klidně a s úsměvem.

2.

Šerif a dva další členové rady se postavili na vyvýšené místo a ostatní kolem nich udělali zvědavý půlkruh. Já jsem zůstala vzadu a snažila se netvářit příliš vědoucně. Bažin si poposnul šerifský klobouk z čela a vyhledal mě očima. Jestli jsem doposud měla jen stín pochybnosti, teď se nadobro rozplynul. V jeho řeči těla se dalo číst jako v otevřené knize, dokonce jsem podle lítostných pohledů posílaných jedním směrem zjistila, který člen rady měl jiného favorita.

 

„Moji kamarádi, před třemi dny uplynul čas, za který se měl vrátit náš šerák Svidřík z terénu. Nestalo se tak, a tedy musíme zaujmout jistá opatření. Jak víte, Svidřík se vypravil k Hranicím s poměrně velkou dodávkou pufů. Je třeba zjistit, jestli byly doručeny, a pokud ne, vyjednat si u Hranic odpuštění nebo ještě lépe výdej grepových kapek na dluh.   Rada se shodla na tom, že tímto důležitým úkolem pověří pytlačku Harmonii. Vzali jsme v potaz, že není šeračkou i to, že už se dá prakticky počítat za nejstarší bezdětnou ženu, tedy Strážkyni.“

 

Juna, která byla doposud Strážkyní, a starala se tedy o blaho celé osady, s úsměvem přikývla. Bylo tu i několik mladých šeráků, kteří o takový důležitý úkol stáli, a touha osvědčit se jim přímo sálala z očí. Těm zklamáním znatelně poklesla ramena.

 

„Prosím Harmonii a Strážkyni, aby se s námi odebraly na potlachoviště, ostatní se mohou věnovat své práci, děkuji!“ zakončil představení Bažin a prodral se mi skupinkou naproti. Vzal mě kolem ramen, což mě přinutilo opět vyhánět myšlenku na dítě ve srubu.

„Jseš si jistá, že chceš jít? Tohle je nad rámec povinností Strážkyně,“ zašeptal mi do ucha.

„Jsem,“ řekla pevně a v duchu jsem se spokojeně usmála nad svým dokonalým sebeovládáním.

Naštěstí se k nám už přidávala Juna, tak nebylo možné rozhovor protahovat. Vydali jsme se opatrně za sebou úzkou pěšinkou k potlachovišti. Bylo důležité, aby všechny naše cesty porostem byly k nerozeznání od zvířecích stezek, takže jsme občas museli jít v předklonu, překračovat větve nebo obcházet bláto, abychom nezanechávali stopy. K potlachovišti to trvalo asi třičtvrtě hodiny, takže jsem měla dostatek času na sledování Bažinových zad a připomínání si, že jsem vždycky chtěla být Strážkyní a že na té pozici bude má prozíravost ještě větším přínosem celé osadě. Bylo mi líto, že nemohu běžet. Tempo bylo nasazeno s ohledem na požehnaný Junin stav a výdej energie nebyl dostatečný k dalšímu obnovování mé duševní rovnováhy. Budu se muset spokojit s tím, co mám z rána.

Na potlachovišti jsem rychle zaujala místo dále od šerifa. Vzala Junu za ruce a optala se na zvládání cesty, pak jsme si sedly co nejblíž k sobě, abychom zbytečně neztrácely v pošmourném počasí teplo… (konec ukázky)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *