Maraton psaní

Jediná možnost, jak to napsat, je napsat to.

Čas do příštího maratonu:

Barbaři – ukázka z povídky Tomáše Bluďovského

Přidal : ~ 17.7.13 | bez komentářů

Toto je ukázka jednoho z textů, na kterém se během Maratonu psaní pracovalo. Autorem je Tomáš Bluďovský.

* * * * *

 

Paprsky ranního slunce rozzářily svěží zeleň louky a zvědavě pronikají mezi stébly trávy, aby svým dotykem potěšily modré květy, fialové zvonce i rudá poupata. Potěšené kvítí se nádherně zaleskne ve snaze oplatit slunci jeho péči. Kapka rosy rozloží světlo paprsku do tisíce barev, následována každou další krůpějí, kterou poctí sluneční paprsky svým dotykem.

V záři vycházejícího slunce lesknou se věže z bílého mramoru. Z jejich stříbrem zářících střech se v jemných nitkách odpařují poslední pozůstatky ranní rosy.

Procházejíc barevnými intarziemi palácových oken, dekoruje slunce krásné interiéry všemožnými barvami. Bílé stěny pokryje tu modrými a růžovými čtverci, tam zas fialovými a tyrkysovými osmiúhelníky. Krajkovým závěsům, protkávaným stříbrem, dodá zlatorudý nádech. Černošedé koberce doplní zelenozlatým dekorem.

Zazáříc na sochu Nádherné bohyně, z bílého mramoru vytesanou uprostřed sálu, dodají paprsky, proniknuvší intarziemi, růž na její líce a dekolt, zlato do vlasů, blankytnou modř na šat a měkkou zelení obarví její plášť.

Taková nádhera…

 

„Drž hubu, tlachale! Mraky porád chčijou a ty tu básníš vo slunci. K zblití takový kecy! Poslouchat to ještě chvíli, slibuju ti, že přes tu hubu nevymáchanou dostaneš, až ti zuby vypadaj!“

Pohledy většiny hostů pivnice U kamenného korbele se jako na povel stočily ke stolu, obsazenému skupinou barbarů. Urostlý muž, jemuž patřil drsný hlas, přerušivší přednes, shlížel na básníka zamračeným pohledem. Samozvaný poeta okamžitě ztichl, zbledl a přikrčil se za stolem. Barbaři u stolu propukli v hlasitý smích. „Jen mu jednu vraž, ať si zapamatuje, že tu nemá kvákat,“ pobídl svalovce jeden z jeho přátel. Muž, povzbuzený slovy svého soupitníka, se zvedl ze židle a vykročil směrem ke stolu, u něhož se mladý muž pokoušel lyrickou prózou zapůsobit na dvě dívky, sedící naproti němu. Nyní všichni tři mlčky sledovali blížící se postavu. Mladíkovi se roztřásly nohy.

Barbar se pomalu blížil ke stolu, náhle však na jeho rameno ztěžka dopadla cizí ruka a pevně jej sevřela. Muž se vztekle otočil k opovážlivci.

Šlachovitý muž zřetelných barbarských rysů, dívající se mu zpříma do očí, byl jen o pouhých pár coulů menší než on. Promluvil pevným, rozhodným hlasem: „Uklidni se, Krivožiji, už je zticha. Myslím, že tě pochopil dostatečně.“

Svalovec se zjevně chystal protestovat. Rázně uchopil muže za ruku, svírající jeho rameno. Pak však svůj úmysl přehodnotil a pouze odstrčil mužovu paži.

„V pohodě, Olovjene. Jenom jsem si dělal z kluka prdel.“

„To jsem rád,“ pronesl oslovený mírnějším hlasem, přísný pohled se však z jeho očí neztratil. „Zbytečně přitahuješ problémy, Krivožiji, a o ty nikdo z nás nestojí. Je to jasný?“

„Vždyť říkám, že v pohodě,“ odsekl muž, řečený Krivožij, otočil se a odšoural se zpět ke stolu svých přátel. Cestou však neopomněl vrhnout přes rameno výhružný pohled na mladíka, který právě o vlas unikl projevu jeho nálady.

 

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *